Jak pracujeme

V našich vzdělávacích kurzech a programech používáme zejména tyto metody:

line1

Zážitkové učení

„Zkušenost není to, co člověka potká, ale co člověk udělá s tím, co ho potkalo.“  A. Huxley

Zážitkové vzdělávání (nebo také vzdělávání prožitkem) je učení z důsledků vlastního jednání, hledání netradičních řešení a společné překonávání úkolů a výzev. Předností zážitkového vzdělávání je rozvíjení tvůrčích postupů, aktivní jednání, lepší vytváření neformálních vztahů a především intenzivní učení z prožitků namísto pouhého shromažďování informací.

Zážitkové vzdělávání může být stejně účinné u malých školáků, vysokoškolských studentů i při vzdělávání dospělých (andragogika). Metoda se obecně nejvíce používá u různých druhů programů, které mají za cíl rozvíjení znalostí, dovedností a osobních dispozic z přímé zkušenosti. „Probíraná látka“ je účastníkům takových kurzů dávkována po částech, přesto však v každém okamžiku v absolutním kontextu. Účastníci si sami ze zážitku vybírají pro ně důležité zkušenosti. Důležitým předpokladem přenosu do praxe je proces reflexe získaných prožitků a zkušeností.

(Zdroj: Wikipedia – http://bit.ly/1m63LUn)

V naší nabídce:

line1

Dramatická výchova

Je jeden z pěti oborů estetické výchovy (vedle výchovy literární, výtvarné, hudební a pohybové / taneční), v němž se pracuje s prostředky a postupy divadelního umění.

Dramatická výchova má dvě základní směřování

  • školní dramatickou výchovu (samostatný předmět; dramatickovýchovné metody uplatňované ve výuce jiných předmětů, při práci s předškolními dětmi, ve speciální pedagogice nebo v sociálních službách…)
  • divadelní práci s dětmi a mládeží (dětské divadlo a dětské loutkové divadlo) a kolektivní i sólový přednes

„Dramatická výchova je učení zkušeností, tj. jednáním, osobním, nezprostředkovaným poznáváním sociálních vztahů a dějů, přesahujících aktuální reálnou praxi zúčastněného jedince. Je založena na prozkoumávání, poznávání a chápání mezilidských vztahů, situací a vnitřního života lidí současnosti i minulosti, reálných i fantazií vytvořených. Toto prozkoumávání a poznávání se děje ve fiktivní situaci prostřednictvím hry v roli, dramatického jednání v situaci. Je to proces, který může, ale nemusí vyústit v produkt (představení). Cíle dramatické výchovy jsou pedagogické, prostředky dramatické.“

(Eva Machková: Úvod do studia dramatické výchovy, IPOS-ARTAMA, Praha 1998)

(Zdroj: Dramatická výchova – www.drama.cz)

V naší nabídce:

line1

Divadelní improvizace – Aplikovaná improvizace

Divadelní improvizace je “hraní dramatických scén bez napsaných dialogů a s minimální nebo žádnou předdefinovanou dramatickou aktivitou” (Britannica 2015). Jde tedy o divadlo, které vzniká přímo na jevišti – tady a teď, bez dopředu napsaného scénáře. Nabízí se otázka, je tedy improvizaci potřebné zkoušet, nebo trénovat? Ano, je. Trénink divadelní improvizace je hlubinným zkoumáním nitra herečky a její schopnosti reagovat, komunikovat a spolupracovat, a tak není překvapivé, že tato metoda v sobě skrývá potenciál pro osobnostní růst a rozvoj.

Obecně by se dalo říct, že ve světě improvizačního divadla panují dvě silné tendence. První tendencí je přístup k divadelní improvizaci jako k nástroji pro komediální pobavení publika (pomocí vystoupení, ze kterých bývá nejčastější improšou, nebo zápas v divadelní improvizaci – tzv. “theatre sports”, longformy, ale i další divadelní formy).

Druhou tendencí je tzv. aplikovaná improvizace, tedy použití divadelní improvizace pro vzdělávání, či osobnostní rozvoj. Aplikovaná improvizace v sobě propojuje zážitky vytvořené aktivitami a cvičeními používanými při tréninzích divadelní improvizace s reflexí, ve které dochází k pojmenování a pochopení prožitého, přičemž tohle uchopení zážitku umožňuje, aby se účastník něco naučil, či rozvinul nějakou svoji zručnost. Nejběžnější oblasti rozvoje, ve kterých se využití divadelní improvizace přímo nabízí jsou kupříkladu: spolupráce, důvěra v sebe i v ostatní, práce se sebeuvědoměním a sebevědomím, sebehodnocení a hodnocení – schopnost pochválit sebe i ostatní, práce s chybou, práce s hlasem, komunikační a prezentační dovednosti, kreativní řešení problémů, práce se statusem, spontaneita a kreativita, rozvoj vnímání druhých a schopnosti být tady a teď, přijímání myšlenek a nápadů ostatních i vlastních – princip “řekni ano” a princip “ano, a…”, narativ a práce s tvorbou příběhu, živé vyprávění a podobně.

Základní pravidla improvizace popisuje například David Alger takto (Improv Encyklopedia 2015):

  1. Říkej “ano, a…” (pomáhá to nastavit scénu – kdo, co a kde dělá)
  2. Po “a” přidej novou informaci (bez nových informací se scéna neposouvá)
  3. Neblokuj (opakem “ano” – přijímání, je odmítnutí nebo blokování) (důležitou součástí neblokování je poslouchat své spoluimprovizátory)
  4. Vyhýbej se otázkám (otázky přenášejí zodpovědnost za vymýšlení na partnera, co není fér a tak můžou být formou bloku – otázky, které děj posouvají jsou přípustné)
  5. Soustřeď se na tady a teď (scéna je o lidech na scéně – děje se tady a teď na jevišti)
  6. Vytvoř lokaci (dobrý scény se dějí na konkrétním místě, v konkrétním čase, je dobré si to zadefinovat hned na začátku)
  7. Buď specifický – přidávej detaily (detaily jsou důležité pro posouvání děje a pro budování charakteru postavy)
  8. Změna, změna, změna (impro je o změnách, které postavy zažívají a na jevišti nejlíp fungují kontrasty)
  9. Při vážných a emočních scénách se soustřeď na charakter postavy a na vztahy mezi postavami
  10. Při humorných scénách se soustřeď na akci / objekty

V naší nabídce:

  • Improdílny – Otevřené tréninky improvizace
  • Rozlety – Dlouhodobý kurz aplikované improvizace